Láska nezná stáří (Stendhal)

Mám v srdci takové zvláštní nutkání popsat sem svoji velice aktuální  zkušenost.

Těšila jsem se na letní brigádu. Doufala jsem v nějaké uklízení, nebo prostě práci rukama, kde si odpočinu od lidí, abych se mohla v plné síle vrátit ke své milované psychologii. Ale Pán měl se mnou zcela jiný plán a jen On sám ví, jak budu tyhle zážitky potřebovat.

Jsou to už asi 4 dny, co jsme přijely se sestrou do Německa. Každou nás hned první pracovní den odvedly do jiného Altenheimu. Představili mě mojí vrchní sestře a ta mě dovedla na oddělení, které se pro následující týdny mělo stát mým pracovištěm.

Dovedli mě do pokoje jedné stařenky, které už nohy neslouží, o tom, že by se sama umyla, nemůže být ani řeč. Otázka, jestli už jsem se někdy starala takhle o staré lidi, mě ještě až tak nepřekvapila. Popravdě jsem odpověděla, že ne. Ale když nadhodila, že se určitě neštítím dotýkat se těch lidí, vyrazila mi tím dech. V tu chvíli mi docházelo, že o žádné uklízení, žehlení, stlaní, praní či nic podobného nepůjde... Začínal mě svírat strach, že tohle přece nezvládnu... v jedné vteřině mi hlavou proletělo asi milion myšlenek... právě tohle je Ježíš, v těch lidech je Ježíš a je to zcela úkázková možnost žít evangelium a s láskou omývat ty lidi...Ježíš chodil a dotýkal se malomocných a tihle lidi nejsou vůbec nemocní, jen staří...2) úmývat zadečky miminkům by mi vůbec nevadilo!Dokonce se na to z celého srdce těším a toužím po tom...a tohle jsou lidi úplně stejně jako ta malá miminka a potřebují velice podobnou péči a lásku. 3) jednou bych byla strašně nerada, kdyby se nade mnou nějací mladí lidé, kteří o životě nic moc nevědí ofrňovali...a tak to přece nebudu dělat já...i když můj žaludek si v tom se mnou občas nerozumí a prostestuje:) no co, za tři týdny ho ukočíruju:) no a 4) vždyť jsou to lidi!!!úplně stejně jako Ty, já, moji rodiče...a co když budou moji rodiče taky jednou v takový situaci?Mám ten šok prožít u nich?

Mimo to...První dny byly také časem, kdy jsem znovu promýšlela svůj postoj k eutanázii. Do teď jsem se s ní setkávala většinou jen přes mediální případy, o kterých se mluvilo v různých pořadech, zprávách, či na internetu. Teď jsem si ale mohla sáhnout na to, proč někteří lidé bojují právě za možnost ukončit život. Máme zde jednu paní. Už jen leží, do břicha jí hadičky přivádí živiny a jiné z ní odvádí, to co tělo nechce. Nepoznáte, jestli spí nebo je vzhůru, protože to vypadá úplně stejně. Když jsem se měla podílet na jejím umývání, zvažovala jsem, jestli opravdu má takový život nějakou hodnotu. Pomyslnou fackou pro mě ale byl lesknoucí se prstýnek na prsteníčku její levé ruky a následný pohled stranou. Na vedlejší posteli odpočíval ještě celkem čilý dědoušek, jemuž se na prsteníčku levé ruky leskl stejný prstýnek. Co mu jeho nohy dovolily, pobíhal kolem ní, občas jí pohladil, koukal na televizi, četl si, prošel se po chodbě, ale pořád byl se svojí manželkou, i když ta už na tom byla velice špatně... Neuvěřitelné...

A mě došlo, že já nemám vůbec žádné právo určovat hodnotu života té paní! Tohle mi z cela nepřísluší... Vždyť on svoji manželku miluje i v takovém stavu. Pro něj má její život hodnotu! A tak se můj postoj k eutanázii nezměnil...jen se stal opravdovějším. Nezbývá mi než se modlit, aby mě jednou někde miloval právě takovou láskou...

Ne, neříkám, že to bylo jednoduché a neříkám, že se občas neohlédnu s touhou po uklízecím vozíku... Jen jsem za tuhle zkušenost moc vděčná! Díky, Pane, žes mi dal právě takovouhle možnost, ač jsem si přála něco zcela jiného...